You are here
Poznámky ke Strategii 2030+, Jiří Dolejší
Dokument Strategie 2030+ obsahuje spoustu rozumných podnětů pro zlepšení stavu našeho školství.
ALE v mnoha slovech expertů na psaní strategií a expertů na úvahy o vzdělávání (pod termínem expert rozumím člověka, který dlouhodobě úspěšně provozuje nějakou činnost a navíc má takový nadhled, že dokáže své zkušenosti transformovat do užitečných komentářů, soudů či rad pro danou činnost) se skrývá hodně bezradnosti a potenciálně těžko splnitelných slibů. Nejsem si docela jist, že na formulování strategie se podíleli v dostatečné míře experti na výuku a experti na přípravu učitelů podle mého vnímání, tedy úspěšní učitelé, na které po létech vděčně vzpomínají jejich žáci, a experti z mnoha jiných praktických oborů.
Dále se budu vyjadřovat především ke strategickému cíli 1:
Zaměřit vzdělávání více na získávání kompetencí potřebných pro aktivní občanský, profesní i osobní život.
V textu strategie, možná díky přehnanému počtu slibů, co všechno „uděláme“, nedokážu jasně zahlédnout, jak to vlastně chtějí autoři strategie dosáhnout. Zvláště když se většinou mluví jen o korekci obsahu. Bezradnost cítím i z vět jako například „Tyto (digitalizace) a mnohé další trendy před nás staví nové výzvy, výrazně odlišné od těch, se kterými jsme se doposud setkávali.“ Tuto bezradnost jsem už od expertů na úvahy o vzdělávání slyšel. Silně mi tu chybí pozitivní a konkrétní vize.
Zkusím navrhnout několik cílů vzdělávání, které by možná mohly sloužit jako témata pro začátek hledání širší shody v tom, jak současnou podobu vzdělávání poupravit.
1. Prvotním cílem může být zachovat zvídavost malým dětem vlastní, tj. jejich zájem poznávat nové věci a jevy, a s touto zvídavostí dále hospodařit, umožňovat dětem zažívat radost z pochopení nějakého tajemství přírody a zvládnutí nějaké užitečné dovednosti.
2. Dalším důležitým cílem může být zvyknout si na stálé učení; na to, že co neumím nebo čemu nerozumím dneska, mohu zvládnout zítra (nebo třeba za pár let). Tomu učení se nemusí vždycky říkat učení, ale jde o to, že například každý nový mobilní telefon se nebude chovat přesně jako ten starý, bude toho umět více a bude výzvou to všechno zvládnout. V jakémkoli vědeckém oboru budou nové výsledky, v jakémkoli řemesle budou nové nástroje a nové materiály. Myslím si, že schopnost zvládat výzvy budoucnosti maximalizujeme tím, že aktivně žijeme v současnosti a budoucnost spoluvytváříme.
3. Neméně důležitým cílem může být získávání sebevědomí a odvahy pouštět se do řešení problémů. K tomu mohou být užitečné jednoduché a snadno popsatelné problémy, zvláště takové, že úspěch je jednoduše vidět a nevyžaduje potvrzení paní učitelky, že je to dobře. Takovým problémem může být chování domácího zvířátka, které i po měsících chovu nechcípne, i konstrukce trojúhelníka, která sama o sobě pro další život asi moc užitečná není. Myslím si, že právě tohle sebevědomí a odvaha je potřeba například i pro to, aby se člověk pustil do sestavování nábytku z IKEA, a samozřejmě pro důležitější výzvy.
4. Za skoro nepostradatelný cíl považuji získat jistou schopnost zvládat stres včetně stresu časového. Troufám si tvrdit, že reálný život beze stresu neexistuje, po škole sice nepíšeme diktáty, ale chodíme na přijímací pohovory do zaměstnání, děláme kvalifikační zkoušky (třeba na řidičský průkaz..), obcujeme s nadřízenými a podřízenými, žijeme v partnerském životě. Přijde mi nanejvýš užitečné trénovat zvládání stresu opatrně v bezpečném prostředí, s vědomím, že o něco vždycky jde, ale teď ve škole to není neopravitelné, že nejde o život. K tomuto tréninku přirozeně patří různé zkoušky včetně maturity.
5. Za další skoro samozřejmý cíl považuji to, že během vzdělání, během školní docházky, by si každý měl vyzkoušet, co mu „jde“ a co ho baví, tedy kam dále pokračovat , jak vydělávat peníze a čím se zabývat jako koníčkem. Vyzkoušet ještě neznamená se rozhodnout, to chce obvykle čas..
6. Vzdělávání také poskytuje nutnost/možnost žít a komunikovat po jistou dobu se spolužáky a učiteli . Někdy je to zdrojem přátelství, někdy problémů, ale užitečná okolnost přechodu na další stupeň školy znamená restart. Co se učitelů týče, myslím si, že systém by měl pečovat o odstraňování patologických osobností mezi učiteli, a také si myslím, že nevadí, když se mezi učiteli vyskytne jedinec budící spíš pousmání než respekt. S podobnými se každý bude setkávat i nadále.
7. Zcela konvenčním cílem vzdělávání je informace o tom, co už lidstvo zvládlo a tedy co je k dispozici pro použití. To je téma pro RVP, ŠVP či jakékoli jiné kurikulární dokumenty. Zde je jistě namístě pečlivý výběr jádrových poznatků, které si zaslouží ulpění v paměti a dalších 9/10 poznatků (podle J. Cimrmana), které mohou být zapomenuty. Když to chci ilustrovat na svém oboru, fyzice, myslím si, že každý občan by například měl pochopit dosud vždy platné pozorování, že energie se zachovává. A snad ještě pár dalších poznatků. Do školního vzdělání ve správném věku by asi měla také patřit četba klasiků, vedle Babičky by to podle mne měl být například i Pán much.
8. Myslím si, že „systém“ by měl preferovat a více oceňovat učitele, kteří nejsou jen „řemeslníky“ ve vzdělávání, tj. hlasateli polopravd závislými na nutně zastaralých učebnicích, ale jsou vnímavými průvodci žáků současným světem s nedohlednými zdroji informací a i bez Strategie stimulují hlubší porozumění i praktické aplikace probíraných témat.
9. Myslím si, že bychom měli hledat funkční systém podpory a zpětné vazby pro učitele a ředitele škol. A začít např. s analýzou času ztraceného na zbytečnou administrativu (i když pojem zbytečná administrativa bude relativní podle různých úrovní řízení). Co se zpětné vazby týče, odbornou úroveň působení učitele vlastně nikdo nehodnotí.
10. Myslím si, že bychom mohli najít odvahu nepodléhat úplně módním trendům, zde například kompetenčnímu newspeaku – skoro žádný z výše navržených cílů neumím zformulovat jako cílovou kompetenci tak, aby to neznělo pitomě.
Jiří Dolejší, rodič, fyzik, docent MFF UK, místopředseda JČMF, spoluautor učebnice fyziky pro ZŠ …
Se Strategií 2030+ se může čtenář seznamit na stránce: