Za skutečný počátek moderní logiky můžeme považovat Fregův spisek Begriffsschrift, ve kterém Frege navrhl cestu, jak reformovat přirozený jazyk, který je médiem naší argumentace, opodstatňování a dokazování (včetně matematického), do podoby přesně vymezené struktury, v jejímž rámci by bylo možné inventarizovat přípustné kroky důkazů. Hilbert poté usoudil, že když už máme strukturu, která vzešla z idealizace přirozeného jazyka, můžeme ji prozkoumat z čistě matematického hlediska; a že v jistém smyslu se můžeme pokusit převést i problém pravdivosti na problém určitého druhu výpočtu. Omezení, na která Hilbertův ambiciózní program naráží, pak předvedl Gödel, který tím také ukázal nutnost jasnějšího uchopení vztahu mezi syntaxí a sémantikou, než jaký byl do té doby běžný. Na uchopení sémantiky v rámci logické teorie pak usilovně pracoval Tarski, který tak víceméně završil vybudování toho, co dnes vnímáme jako základní rámec moderní formální logiky. Vztah takto konstituované matematické logiky k původní agendě logiky, jakožto teorie argumentace, opodstatňování a dokazování, však zdaleka není neproblematický.