Přepis rozhovoru prof. Libora Pátého s Ondřejem Vaculíkem

Přetiskujeme rozhovor s prof. Liborem Pátým, který odvysílal Český Rozhlas 3 - Vltava dne 5. května 2010 v pořadu Historický klub. Rozhovor je přepsán bez redakčních úprav.

Ondřej Vaculík: Jednota českých matematiků a fyziků patří k našim nejstarším učeným společnostem. Měl jsem možnost si přečíst, že vznikla ze Spolku pro volné přednášky z matematiky a fyziky. Co bylo vlastně pohnutkou k tomu, aby takové oborové či zájmové sdružení vzniklo?

Libor Pátý: Byla to chuť studentů zbavit se, v roce 1862, určité koženosti výuky na filozofické fakultě pražské univerzity. Ovšem, mělo to velké společenské souvislosti. To byla doba, kdy spadly okovy Bachova absolutismu a naše společnost začala rozkvétat. Vidíme to na Sokolu, Klubu českých turistů a na dalších společnostech, který tehdy začaly vznikat. Tehdejším zákonným opatřením bylo povoleno, aby vznikaly, dnes bychom řekli, občanské společnosti občanskou iniciativou. A toho se mladí dvacetiletí studenti uchopili a začali si sami organizovat přednášky. Přednášeli jeden druhému, ale měli taky pomocnou ruku, profesora matematiky, Františka Josefa Studničky, který jim radil a který také uspořádal řadu přednášek sám. Tak to jsou kořeny Jednoty matematiků a fyziků. A musím říci, že jsou jednoznačně výsledkem tehdy vznikajícího studentského obrození. Nechci si dovolovat paralelu iniciativy studentů, kteří byli v čele tomu, co se odehrálo u nás před dvaceti lety, ale je tomu tak.

Vaculík: Člověka může překvapit, že Jednota vzniká z prostředí filozofie, nikoliv vyloženě z prostředí exaktních věd.

Pátý: Exaktní vědy samozřejmě existovaly dávno před tím obdobím, o kterym hovořím, ale byly součástí filozofie jakožto fakultního uspořádání. Matematika a fyzika, podobně jako přírodní vědy, ale i jako humanitní vědy a jako výuka jazyků, byly soustředěny na filozofické fakultě.

Vaculík: Jak tehdy profesoři těchto studentů takovéto hnutí brali? Přijímali ho či kladli mu nějaký odpor? Jsou o tom nějaké záznamy a dokumenty?

Pátý: Odpor nekladli a přijímali to celkem jako projev nové doby. Ta šedesátá léta to byla nová doba. Kolosální změna ve společnosti… Nekladli odpor, ale jenom někteří byli ochotní přiložit ruku k dílu v těch počátečních letech. Ale to se velmi rychle měnilo. Po dvaceti letech už se vlastně profesoři stavěli do čela těchto snah. A když řeknu profesoři, tak to byl třeba i profesor fyziky Čeněk Strouhal, jeden čas rektor univerzity, který byl předsedou Jednoty matematiků a fyziků. To je jeden z těch profesorů, kteří stáli u zrodu české univerzity v roce 1882. On byl příslušníkem generace českých profesorů jako byl například jeho kolega teoretický fyzik a astronom Seidler, no ale také Masaryk, Goll, Gebauer. Strouhal byl tím, kdo zachránil Masaryka po jeho, můžeme říct, průšvihu ve věci jeho postoje k Janu Husovi. Měl být vypuzen z univerzity a Strouhal svou vahou tehdy Masaryka udržel na univerzitě. Tak tato generace v osmdesátých letech profesorů to už byli ti, kteří byli vlastně tvůrčími osobnostmi rozvoje Jednoty matematiků a fyziků.

Redaktor ČRo: Josef Petráň ke stodvacátému výročí založení Jednoty českých matematiků a fyziků řekl: „Na matematických oborech působili v době založení Spolku pro volné přednášky ještě učitelé, kteří vlastně postupně začínali uvádět reformu v život, se zkušenostmi spíše z předreformního studia. V roce 1862 devětašedesátiletý profesor vyšší matematiky Jakub Filip Kulik, autor dobré vysokoškolské učebnice, a čtyřiašedesátiletý Vilém Macka, který vykládal partie z elementární matematiky, suploval rovněž neobsazenou stolici matematické fyziky, ovšem s nevelkým úspěchem. Působení Mackovo a Kulikovo výrazně doplnil v oblasti fyziky Viktor Pierre, který přišel na fakultu ze Lvova a měl poměrně dobrý rozhled po nových výsledcích světové vědy a pokoušel se na ně navazovat vlastní teoretickou prací, i když ne příliš úspěšně. Měl ale nejvíce posluchačů. Uvedení profesoři obstarávali veškerou výuku matematiky a fyziky na fakultě, kde tehdy bylo celkem třicet sedm učitelů. Profesoři ani nemohli své přednášky příliš specializovat ani konat složitější laboratorní cvičení, protože vykládali studentům, kteří neměli dostatečnou průpravu ze střední školy a navíc ne všichni projevili vyhraněný zájem o studium těchto oborů.“

Vaculík: Vy jste zdůraznil slovo „českých“ matematiků a fyziků. To celé se odehrává v období naší jakési národní emancipace, přesto řada pak významných jmen účinkujících v Jednotě českých matematiků a fyziků jsou v podstatě jména německá, jsou to němečtí učenci nebo rakouští. Jaké to prostředí bylo z hlediska této sounáležitosti dvou národů?

Pátý: Součinnost nebyla a skutečně od data rozdělení šla česká univerzita svou vlastní cestou. Před rozdělením bylo všechno v jednom hloučku. Ale od rozdělení univerzity žila česká univerzita a německá každá vlastním životem a byli to vlastně rivalové. Česká univerzita se cítila poškozena. Měla devadesát procent studentů, ale dostali méně než čtvrtinu hmotného majetku. Čili univerzita německá žila dalo by se říct až v přepychu a česká univerzita žila v chudobě. Musela si stavět své ústavy. Například právě Strouhal v roce 1907 vystavěl krásnou budovu fyzikálního ústavu, dodnes stojící, v ulici Ke Karlovu, v blízkosti kostela karlovského. A to se přenášelo až do období první republiky.

Vaculík: Co se stalo hlavním úkolem a posláním Jednoty? Víme, že to bylo vzdělávání pedagogů, kteří pak působili na našich gymnáziích. Bylo to také vydávání učebnic.

Pátý: Co bylo tím motivem, co bylo vůdčí myšlenkou existence Jednoty od založení po naše časy, je jedno jediné: láska, zájem o oba obory a vůle v nich pracovat a vytvářet pro to podmínky. A ty podmínky už se dělily na celou řadu oblastí. Především to byla oblast budování generačního zázemí. Starat se o výběr talentů, a to už v jejich mládí, a jejich péče o ně a jejich směřování na vysokou školu, to jest na filozofickou fakultu na studium matematiky, fyziky. A toto všechno měli v rukou středoškolští gymnaziální učitelé. A proto jednota, zejména v  prvním půlstoletí své existence, toto naplňovala a měla v tom velké úspěchy. Druhý předmět zájmu byl styk se zahraničím. Otevřít brány do té doby uzavřené jen do rakouské monarchie. To znamenalo vstup do světové vědy, především přístup k časopisecké a knižní vědecké literatuře pomocí knihovny. Dále zvaní hostů ze zahraničí k nám, nezávisle na Vídni a cesty našich odborníků do zahraničí. A to třetí, to je vybudovat pracoviště. Byla to dvacet pět let trvající snaha Strouhalova vykročit z tří místností v Klemetinu – v jedné z nich byla pracovna profesora Strouhala, v druhé bylo něco, co se stěží dalo nazvat laboratoř a v třetí byla přednášková místnost do nového ústavu, který nakonec po mnoha překážkách vystavěl a stavbu dokonce dovedl v roce 1907. Ve starých podmínkách se nedala rozvíjet věda, a proto se snažil vybudovat ústav, budovu, v které neměly chybět především laboratoře, ale také posluchárny a knihovna. Mimochodem to byla právě knihovna Jednoty matematiků a fyziků, jejíž jádro pochází ze sedmdesátých let devatenáctého století. Pokud jde o matematiku, tam byla situace jednodušší. Matematici potřebují především knihovnu a styk se světovou vědou pomocí časopisů – to platí i o fyzice. A o to všechno se Strouhal s úspěchem postaral a plnil tím i předpoklady pro rozvoj Jednoty.

Vaculík: Mě na tom překvapuje to, že tento intelektuální život na vysoké úrovni se často odehrával vlastně v gymnaziálním prostředí, v prostředí, kde z dnešního hlediska bychom nečekali žádné velikánské badatelské, vědecké poznatky a zájmy.

Pátý: Bylo tomu skutečně tak a to i na našich venkovských okresních městech. Já bych zde uvedl osud učitele venkovského gymnázia Vaňause, původně studenta, který byl spoluzakladatel Jednoty, tehdy pod názvem Verein für Freie Vorträge. Na celý život zakotvil jako profesor v Jičíně, vychovával studenty a založil tradici profesorů fyziky a matematiky. Tato tradice se udržela až do doby, kdy jsem studoval. Když jsem přicházel v roce 48 na fakultu, tak ze čtyřiceti studentů bylo dvanáct z Jičína. To bylo dílo nikoli Vaňause, ten už byl dávno na jičínském hřbitůvku, ale dědiců jeho myšlenek. Vaňaus zůstal sám celý život starý mládenec, pracoval, počítal logaritmické tabulky. Spořil a když zemřel, zůstala po něm částka, která převedena do dnešního jmění se blíží desíti milionům korun. A tuto částku odkázal matematice a fyzice. Vložil je do rukou České akademie. Bylo to těsně před první světovou válkou. Tímto příkladem ilustruji zaujetí tehdejších generací středoškolských profesorů pro oba obory a jejich další rozvoj. Tento svůj zájem dokázali přenášet na své studenty. Ti to z nich vyciťovali a přijímali za svůj. A proto byli úspěšní nejenom ve svém národním uvědomění, ale zejména ve své práci pro fyziku.

Vaculík: Člověk si na tom cení to, že ta inteligence, ti vzdělanci zůstávali a působili v prostředí venkova, že je jaksi nespotřebovávala velká města a neochuzovala ten venkov. Když vy jste vzpomněl významné osobnosti, tak taky jméno, které asi by mělo zaznít a to je Václav Šimerka.

Pátý: Pater Václav Šimerka byl kněz. Byl úspěšný jako farář, ale i jako matematik, kterého zaujali tehdy se rodící, obor pravděpodobnosti a odtud odvozené statistiky. O statistiku se opírá naše ekonomika, někdy i kulhajícím způsobem. Páter Šimerka definoval některé pojmy a napsal několik vědeckých prací. Je zajímavé, že jedna z nich nese název „Síla přesvědčení“. To dnešního čtenáře mohlo i zavádět do oblasti společenských věd. Síla přesvědčení byla tehdy vyjádřením pro pravděpodobnost, že některý jev nastane nebo nenastane. Šimerka vyrostl v Jednotě matematiků a fyziků, byl respektovanou osobností. Můžeme ho vzpomínat jen jako příklad, jak tehdy žila naše vzdělaná inteligence. A jest to taky doklad toho, kým vším byli tehdy kněží. To nebyli jenom zaujatí teologové nebo praktikové liturgie, ale to byli taky lidé, kteří si zvolili toto povolání proto, aby jim dalo prostor k tomu, rozvíjet své vědecké snahy.

Redaktor ČRo: Časopis pro pěstování matematiky a fyziky měl v působení Jednoty důležitou úlohu. O mnoho let dříve ji vystihl už profesor Stanislav Vydra, učený jezuita, který od roku 1772, tedy od svých jednatřiceti let, přednášel na stolici matematiky pražské univerzity. Byl také jejím rektorem a setrval na ní i po zrušení jezuitského řádu, kdy bylo nařízeno, že „všichni jezuité, kteří času toho roku byli na univerzitách mají stolic svých naprosto prázdni býti“. K poctě Stanislava Vydry a v tužbě o obnovu národního života časopis připomněl jeho slova: „A jelikož co profesor univerzitní zakusil jsem obtíží, jaké souvisely s přechodem od vyučovací řeči latinské k německé, může nám býti zároveň i útěchou v dobách našich, kde pracně přecházíme od vyučovací řeči německé k české, kde snažíme se provésti, co tehdá již mělo a mohlo býti provedeno.“ Vydra za třicet let svého působení na univerzitě vzdělal výše deseti tisíc žáků.

Vaculík: Dočetl jsem se, že dokonce vzniklo nakladatelství, Jednota měla své knihkupectví …

Pátý: A tiskárnu. Mnozí Pražané, když projíždějí Heydrichovou zatáčkou, tak po pravé straně mohou vidět velikou budovu s nápisem „Prometheus“. To je název tiskárny, která byla v majetku Jednoty. Jednota v té tiskárně vydávala své publikace, především středoškolské učebnice, v mnohatisícovém nákladu. Ty učebnice měly špičkovou úroveň. Díky tomu měla Jednota i příjmy a mohla proto v počátečních letech první republiky zakoupit budovu v Žitné ulici. Dodnes je tam centrum Jednoty matematiků a fyziků. A díky tomu všemu mohla dělat to, co zase směřovalo k vědě. Mohla vydávat časopis vědecký a i časopisy určené široké členské obci. Časopis pro pěstování matematiky a fyziky, založený v sedmdesátých letech v devatenáctém století, byl prvním časopisem vědeckým v těchto oborech ve staré monarchii. My jsme tedy měli dřív vědecké časopisy, než měla Vídeň. Časopis žil déle než sto let, než se rozštěpil do řady oborů a přijal jiné názvy. Vše to vyžadovalo hmotnou podporu, kterou Jednota brala ze své vydavatelské činnosti. Ještě zmiňme významnou část působení Jednoty již bylo založení a péče o růst knihovny. Knihovna je předpokladem pro styk vědeckých pracovníků se světovou vědou a ten je nezbytnou existenční podmínkou. Začínala s počtem několika set výtisků a po sto letech končila v naší době téměř s počtem sto tisíc.

Redaktor ČRo: V Časopise pro pěstování matematiky a fyziky se také probírala otázka českých názvů pro základní matematické a fyzikální operace. Například v matematice navrhované pojmenování „stejnina“ místo identita by možná ještě bylo přijatelné, ale „blíženky zbytnice“ jako asymptoty hyperboly, „poměročet“ jako logaritmus či „hnát koutu“ jako rameno úhlu znějí fantasticky. Diferenciální a integrální počet měl být nahrazen „počtem lišným“ a „celným“.

Vaculík: My jsme možná přeskočili jméno, které vím, že vy jste zmínit chtěl, a to je student Houdek.

Pátý: Student Houdek byl studentem v sedmdesátých letech. Patřil k pamětníkům otců zakladatelů. Byl to student, který řádně vystudoval obor matematiky a fyziky, ale měl v sobě skryty schopnosti podnikatelství. Nejprve se stal sekretářem Jednoty a postavil na pevný základ její hospodaření: příspěvky, registraci členů, diferencované členské příspěvky - pan profesor platil víc než student. Začal se profesně zajímat o výrobu fyzikálních přístrojů a učebních pomůcek. To bylo také velmi důležité. Fyzika se dá samozřejmě vykládat způsobem psaní křídou po černé tabuli (tzv. Kreidephysik), ale fyzika, je experimentální věda, která se dá přibližovat posluchačům a vzbuzovat jejich zájem pomocí laboratoří vybavených přístroji, v níž se dělají zajímavé pokusy. To se dodnes nedaří plně uskutečňovat. Tyto přístroje pro to potřebné vyráběl Houdek. Přičinil se tedy významně o kvalitu výukové práce.

Vaculík: Vy jste se celý nebo podstatnou část života věnoval vakuové fyzice. Inspirovala Vás v tomto oboru Jednota českých fyziků a matematiků?

Pátý: Jednota mě byla užitečná tím, že mně rozevřela můj obzor duševní daleko šíř za hranice fyziky samé. To byl ten význam Jednoty pro mě. Jednota ovšem absorbovala také mnoho mého výkonu. Já jsem se staral o diferenciaci organizace Jednoty, počínaje obnovením její činnosti v šedesátých letech. Přispěl jsem k zřízení fyzikální vědecké sekce a jejímu vnitřnímu uspořádání na myšlence ustavení jednotlivých odborných skupin. Každá z nich se zabývala jen určitou fyzikální specializací a v ní mohla koncentrovat svou práci, pěstovat styky se zahraničními vědci a připravovat a uskutečňovat konference a semináře, často s mezinárodní účastí. Ale k Vaší otázce. Jak se přičinila Jednota sama o můj vstup do vakuové fyziky? Stalo se tak zajímavým způsobem. Když jsem přišel na první přednášku z experimentální fyziky do ústavu Ke Karlovu 5, tak ve velké posluchárně – dnes nese jméno Strouhalova – vstoupil mladý učitel, pan doktor Miroslav Rozsíval a vstoupil způsobem, že takovou ohrádku mezi lavicemi posluchačů a vlastní krásnou velkou katedrou určenou pro pokusy, přeskočil jako olympionik. A pan doktor Rozsíval nás všechny tehdy vybídnul, abysme vstoupili za členy Jednoty a řekl, kam máme jít - do Žitné ulice - což jsem učinil. Získal mé sympatie a stal se později vedoucím mé diplomové práce na téma „Vypařování ve vakuu“. To je moje odpověď, jak Jednota prostřednictvím osoby doktora Rozsívala, pozdějšího předsedy Jednoty a také ředitele Fyzikálního ústavu Akademie věd, promítla do mého životního osudu.

Vaculík: Jednota ovšem se dostala do tíživého období za Protektorátu.

Pátý: No to bylo tíživé období pro všechno u nás, především pro intelektuální vrstvu a tím také pro Jednotu. Jednota sice zrušena nebyla, ale byla zničená existence většiny jejích členů s výjimkou těch gymnaziálních profesorů, pokud nebyly Němci zrušená gymnázia na venkově. Ale v Praze postih byl. Jednota ztratila knihovnu, Němci ji zabavili. Jednota ztratila prostředí Fyzikálního ústavu ke svým akcím, ten obsadili Němci. Jednota přišla o výkvět svých členů. Její tehdejší předseda, profesor František Záviška, významný teoretický fyzik, přišel do koncentráku a na pochodu smrti zahynul. Profesor Václav Dolejšek, významný náš fyzik, zakladatel spektroskopického ústavu a objevitel jednoho z transuranů – ušla ho jenom o vlásek Nobelova cena – ten se po zrušení vysokých škol samozřejmě zabýval myšlenkou, jak pomoct našemu odboji, a poněvadž to byl experimentální fyzik, uměl zkonstruovat vysílačku. Konstruoval vysílačky pro styk s Londýnem. Němci na to přišli a skončil na šibenici. Dodnes má pamětní desku v budově Matematického ústavu. Tak to jsou příklady, jak téměř skončila Jednota pod knutou Němců. Ale i přes tyto všechny nepříznivé podmínky, Jednota dokázala ještě naplňovat své poslání tím, že v posluchárně lékařského domu na náměstí Petra Osvoboditele, dnes I. P. Pavlova, pořádala přednášky pro zájemce. Těmi zájemci nebyli jenom studia zbavení studenti, ale vůbec generace, především mladá, těch, kdo se o ty obory zajímali a kteří si vytvářeli naději, že až skončí válka, půjdou tyto obory studovat. Tam přednášeli ti, kdo byli schopní konat přednášky. Přednášky byly tak nabitý, že sál musel rozšiřovat i o přilehlé chodby. To byla tedy činnost Jednoty za období války.

Redaktor ČRo: Jednota se uzavřením českých vysokých škol dostává do situace nejvýznamnějšího vědeckého, publikačního a vzdělávacího střediska v oborech matematiky a fyziky u nás. U vědomí toho se snaží ze všech sil, aby zabránila v obou oborech největším škodám. Především ukazuje dorostu cestu k sebevzdělávání tím, že v Časopisu pro pěstování matematiky a fyziky otiskuje tři obsáhlé články, návody ke studiu geometrie, analýzy a algebry z pera profesorů Bydžovského, Jarníka a Kořínka. Dále zřizuje matematickou a fyzikální poradnu s úkolem poskytovat radu a poučení členům, kteří při studiu matematické nebo fyzikální knihy nejsou s to nějakému místu porozuměti a odpovídat na dotazy týkající se řešení vhodných problémů, experimentálních prací a podobně. Konečně usiluje o udržení dobré úrovně středoškolské výuky matematiky a fyziky, vypracovává připomínky k připravovanému zkrácení vyučovací hodiny a navrhuje rozšíření dotace hodin výuky v obou oborech, deskriptivní geometrii a v rýsování. Tyto připomínky předkládá v roce 1940 Ministerstvu školství a osvěty a dosahuje, že je jim z větší části vyhověno.

Vaculík: Po válce Jednota opět získala možnosti. Vím, že vznikly odnože. To možná už před válkou vznikla brněnská pobočka.

Pátý: Nejlépe to budu ilustrovat tím, že zatímco Jednota vyrůstala z počtu členů desítek, stovek, tak v tom období, o kterém teď hovořím, jich už měla na tisíce. Členové mimopražští nemohli dojíždět za veškerou činností jednoty do Prahy a ti si vytvářeli proto své skupiny už na venkově. První takovou silnou skupinou bylo Brno, zejména v době, kdy se tvořilo brněnské vysoké školství, nejdřív technika a potom po převratu univerzita brněnská. Bylo vytvořeno centrum, jež bylo velkou oporou pražské činnosti Jednoty. Až v šedesátých letech byly zřizovány pobočky ve všech krajských městech. Jednota vstoupila se svou činností po převratu i na Slovensko a vykonala tam veliké dílo. Všichni víme, že slovenské národní školství po roku 18 vlastně neexistovalo. Na Slovensku bylo podle přehledu necelých 800 slovensky mluvících učitelů. Proto tam to byli především čeští učitelé, kteří tam vytvářeli počátky slovenského školství a mezi nimi to byli matematici a fyzici, kteří tam přicházeli. A byli to právě čeští matematici a fyzici, kteří přispěli k zřízení bratislavské univerzity.

Vaculík: Vás osobně Jednota zastihla, nebo vy jste zastihl Jednotu – a ani jeden za to nemůžete – v docela tíživém období až po roce 1948.

Pátý: Ano, bylo to v tom roce, zmíněném už mnou, 48, kdy jsem vstoupil za člena, to byla doba, kdy Jednota vlastně končila. Jednotě byl znárodněn veškerý majetek a Jednota přišla o veškerou svou hmotnou základnu své činnosti. To oslabení bylo posíleno tím, že předseda tehdejší Jednoty, profesor Bohumil Bydžovský, slavný náš geometr, autor mnoha učebnic, ušel postihu, poněvadž jeho syn se pokusil o emigraci. Takže to postavení bylo velmi těžké. Činnost Jednoty, aniž by byla zrušena, byla utlumena k nule. Teprv počátkem šedesátých let komunisti přišli na to, že by jim mohla být k užitku. Poněvadž v ní byl skryt tvořivý potenciál. A tak byla znovu jaksi vytvořena možnost, aby dál pracovala, samozřejmě pod vedením dozorce, jímž byl ministr Kahuda, který byl jmenován předsedou Jednoty matematiků a fyziků a od té doby se znova Jednota začala rozvíjet. A začala se rozvíjet velmi rychle, poněvadž její členové brzy přišli na to, že uvnitř Jednoty se dá svobodněji dýchat než ve školách a ve výzkumných ústavech pod dozorem komunistů. Všechny ty akce, které Jednota – samozřejmě akce pod odborným názvem, třeba Seminář pro fyzikální optiku nebo Seminář analytické geometrie – tam bylo možno teda hovořit bez dohledu a v podtextu a někdy i přímo vyslovit to, co se vyslovovat nemohlo. Proto byl zájem o Jednotu velký a její rozvoj rychle pokračoval. Dokonce se domohla toho, že rozvíjela své časopisy. V roce 68 se zrodil Československý časopis pro fyziku - dodnes žije - který vlastně plnil funkci členského časopisu fyziků. A to bylo také spojení, především spojení s venkovem, se všemi těmi fyziky a matematiky, kteří působili mimo Prahu. To mohu říct o znovuzrození Jednoty a jejím rozvoji, který pokračoval velmi dobře až do převratu.

Vaculík: Byli vždy fyzikové a matematici v Jednotě natolik svými názory jednotní a nebo pociťovali potřebu vytvořit podmínky k uspořádání odpovídající postupně se diferencující vědy.

Pátý: Takové snahy byly, ale nebyly to snahy rivalitní nebo způsobené vůlí se separovat. Byly to snahy, které byly odvozené z rozvoje vědy. Matematika a fyzika v průběhu devatenáctého a minulého století se úžasně rozrůstala. Víte, ty čísla deset, sto až čtyři tisíce, to nám ilustruje i početní rozmach fyziky, matematiky a jejich jednotlivých oborů. Ty jednotlivé specializace fyzikální a matematické se najednou začaly vzdalovat jedna druhé, jedna mít jiné problémy, jiné potřeby. A ty bylo možné dost těžko naplňovat v tom velikém organizačním celku. A proto se postupně zřizovaly, jako součásti Jednoty, její sekce: fyzikálně-vědecká sekce, matematická pedagogická sekce. A ty si zase zřizovaly odborné skupiny. Fyzikálně-vědecká sekce má v této době víc než dvacet odborných skupin, například skupina pro optiku, nebo před rokem se nově zrodivší skupina pro organizaci vědecké práce. Představte si, fyzikové se starají o organizaci vědecké práce a to nejen ve fyzice, ale vůbec. Poněvadž v dnešní době, právě v těchto měsících probíhají veliké tlaky na to, jak uspořádat život na univerzitách a na ústavech, aby byl téměř vázán na produkční sféru a byl tak zbaven svobody bádání, svobodných podmínek k rozvoji osobnosti a tomu se věnuje právě odborná skupina pro organizaci vědecké práce. Snad jsem tím ukázal, že náš dnešní hovor není jen pohled na dávnou, ale i naši současnou dobu.

Redaktor ČRo: Připomeňme slova kněze Václava Šimerky, jenž jakožto kaplan ve Žluticích u Jičína ujímal se lidu ve příčině roboty, čímž vzbudiv sobě nepřáteli, nemohl se domoci žádného poněkud lepšího místa. Proto se věnoval matematice a proslul svou matematickou studií „Síla přesvědčení: Pokus v duchovní mechanice“. V ní píše: „Jestiť matematika při vší náramné obecnosti svých pojmů předce znamenitě srozumitelná a podává v jiných vědách upotřebena nejen kvalitativné nýbrž i kvantitativné výsledky. To jest ukazuje, jaký daný předmět jest a jak velký. Mimo to nutí počet přesně mysliti, jelikož při něm téměř každý omyl zmatek způsobí a jako nějaká bludička do bažin a bezcestí zavede.“ Václav Šimerka zemřel v roce 1887 a je pochován na hřbitově v Praskačce u Hradce Králové, kde mu také Jednota českých matematiků a fyziků svým nákladem zřídila pomník.

Vaculík: Mě možná chybí hlas Jednoty či jejích osobností k takové veřejné diskusi o smyslu a užitečnosti výuky matematiky. Dneska se ve společnosti zakořeňuje, že pro toho, kdo přímo tu matematiku nepotřebuje ve svém oboru, tak to vzdělávání může být nadbytečné, že matematika studenty trápí, že je nějak znechucuje, že vinou matematiky je pak i školství nějak odpudivé. Mě tady ten hlas zkušené Jednoty, která ví, co matematika znamená pro logické myšlení člověka, mě tady dneska hodně chybí.

Pátý: Jednota si těchto věcí začala všímat v posledních deseti letech a dokonce bylo uspořádáno několik konferencí, shromáždění, především středoškolských profesorů, kde tyto věci probírali, formulovali, vydali sborníky. A dokonce se snažili vstoupit i do našich médií s těmito myšlenkami. Naše společnost jako celek nechápe vlastní podstatu výuky matematiky. Je to nedávno, co jsem hovořil s našim předním intelektuálem, vynikající osobností, o tomto problému a ten mě řekl: „Já sem maturoval z matematiky, já sem měl z matematiky jedničku. V životě jsem ji nepotřeboval.“ Moje odpověď byla tato: „Milý Jirko, jseš si jistej, že si nepotřeboval ten tvuj intelekt, ten tvuj mozek, tvé uspořádané myšlení, které jsi získal na gymnáziu právě proto, že jsi tam měl matematiku, že jsi z ní maturoval a že jsi z ní dostal jedničku?“ Matematika to není jenom předmět, který vybaví absolventa k tomu, aby měl úspěch ve svém povolání, protože umí sčítat a násobit. Matematika je tady proto, že přiměje, někdy až přinutí, mladého člověka, aby bolestně myslel, aby si pod tlakem velké námahy uspořádával své myšlení. Smysl matematiky a potažmo i fyziky pro mladou generaci je především v tomto. A to naše široká veřejnost a veřejnost studentská nechápe a oba dva obory pojímá jako obory namáhavé. To, co namáhá je odpudivé. Je to ovšem na velikou škodu. Znovu opakuji, že samozřejmě v naší společnosti jen její zlomek skutečně využije z fyziky a matematiky to, co se naučili. Ale zdrcující většina využije to, že díky těmto oborům – pakliže je studovala poctivě, to je nutné říct – je využije tím, že má uspořádané, cílevědomé myšlení.

Vaculík: Když bych se měl nad tím, co vy jste říkal, zamyslet trochu kriticky, tak se mně zdá, že středoškolská matematika postrádá to, z čeho by měla vycházet. A to je jakási logika nebo filozofie vůbec těch procesů, k nimž pak vede až ta samotná hra tedy s těmi pojmy, s čísly, a tak dále, že se ta matematika brousí hodně jenom jako výpočty.

Pátý: A brousí se proto, že tento brousek se dá jednoduše uchopit do ruky. A tím, kdo ten brousek drží, není nikdo jiný než učitel. Já Vám dávám za pravdu, že vlastní podstata matematiky je v logickém myšlení. To ovšem učiteli ukládá velmi těžký úkol, vyložit jazykem přístupným pro teprve se rozvíjející myšlení mladých žáků. Také proto, že třída, kterou učitel má před sebou, je nehomogenní soubor, každé z těch dětí je na jiné úrovni myšlení. Pro některé děti je právě vyslovená metoda přiměřená, zatímco pro ostatní je obtížná k porozumění. Vzbudit zájem o matematiku je proto velmi těžký oříšek.

Vaculík: To uměl Petr Vopěnka.

Pátý: No samozřejmě Petr Vopěnka toto uměl. A není ovšem jediný. Ale musím říct, že ne všichni učitelé matematiky toto dokážou. A tam je vlastní kořen věci. Ono nejen v matematice a ve fyzice, ale i v dalších náročných oborech, úspěch výuky závisí na schopnosti učitele vzbudit o ně zájem a vzbudit důvěru k učiteli v tom smyslu, že žáci věří, že to k něčemu je a stojí tedy zato se namáhat.

Vaculík: Já nevím, jestli ještě bychom se nezmínili o současném postavení Jednoty matematiků a fyziků. My jsme naznačili problémy, které jsou. Ale, jak jí tato doba přeje?

Pátý: Trošku macešsky, jak vůbec se staví k intelektuální sféře. Jednota matematiků a fyziků měla v minulosti zdroje ve svém vlastním podnikání. To jsem zmínil, to odvanul čas. Měla podporu ve státních subvencích, ty ještě sice trvají, ale jsou určeny direktivně pro některé druhy činností, například pro organizaci matematických a fyzikálních olympiád. Abych to velmi zkrátil, centrum Jednoty v Praze mělo pět pomocných sil - sekretářek a organizátorů, dnes tuto celou kancelářskou práci dělá předseda Jednoty matematiků a fyziků sám osobně u svého počítače. Předseda je docent univerzity, čili on toto všechno dělá ve svém volném čase. Dovedete si představit, jak je to nelehké. Naštěstí má Jednota střechu nad hlavou, v tom svém domě, který dnes patří české Akademii věd, Matematickému ústavu, ale má tam vyhraženou svou místnost a má také možnost svolávat schůze. Za to zaplať Pán Bůh. Ale o nějaké podpoře Jednoty matematiků a fyziků, odpovídající jejímu významu a její činnosti bohužel hovořit nemůžeme. Ale můžeme věřit, že naše společnost přeci jenom bude spět k jisté moudrosti a bude umět rozpoznávat to, co je významné, to, co je tvořivé, to, co znamená oporu v rozvoji do budoucnosti.